30. duben 2025, Filipojakubská noc, Čarodějnice. Krajina se pomalu noří do šera a podél horizontu se začínají objevovat první ohně. V údolích jásot, nahoře jen vítr v korunách. Vystoupal jsem se na jednu z vyhlídek do Příhrazských skal – s fotovýbavou, stativem a očekáváním, co z toho bude. Podívejte se.
Co jsou Čarodějnice?
Čarodějnice, jak se lidově říká oslavám večera 30. dubna, mají kořeny ve starých pohanských zvycích. Podle tradice to byla noc, kdy se zlé síly naposledy pokoušely ovládnout svět, než převládne síla jara. Lidé věřili, že právě během Filipojakubské noci (pojmenované podle svátku sv. Filipa a Jakuba) se čarodějnice slétají na kopce a pořádají sabaty. Oheň měl moc je odehnat – čím vyšší a hlasitější, tím lépe. Dnes jsou z původního rituálu lidové slavnosti s pálením hranic, lampionovými průvody a setkáváním s přáteli. Ale jakmile se díváte zpovzdálí a v klidu samoty, můžete tu starou symboliku ještě více znovu ucítit.
Pomalý západ a zlaté odlesky
Večerní světlo hrálo s krajinou malebnou partii. Západ slunce zbarvil obzor do oranžova a rybník Žabakor pod hřebenem Ještědu se na chvíli změnil v jezero roztaveného kovu. Do toho kvetoucí řepková pole, která v posledním světle žhnula téměř skoro jako oheň samotný.
Z vyhlídky bylo vidět daleko: kapli ve Žďáře v popředí, za ní Všeň s kostelem sv. Filipa a Jakuba a ještě dál Turnov a vzdálené hřebeny hor. V dálce vystupovaly už z pološera siluety Ralska a Klíče.
Když plamen šplhá k nebi
S přicházejícím soumrakem se krajina rozsvítila jinak – ne městskými světly, ale ohni. Jeden po druhém začaly šlehat vzhůru. Jeden pod kaplí, další na kraji obce, další v dáli pod horizontem. Abych zachytil stoupající dým v celé jeho délce a měkkosti, použil jsem delší expoziční čas. Bez stativu by to však nešlo – i slabý pohyb by proměnil dým v neurčitou šmouhu. Díky delší expozici ale dostaly fotografie klid, jaký k večeru patří.
Zvuky zespodu, ticho za zády
Z louky pod vyhlídkou se nesl typický večerní koncert žab. V kontrastu s tím byl za mými zády les, kde už začínalo vládnout ticho. Ještě občasný zpěv večerních ptáků, pak už jen šumění větví.
Když jsem sbalil techniku a vyrazil dolů ze skal, začala být v lese tma. Na kamenité cestě čelovka nebyla volba, ale nutnost. Jak jsem postupoval po hřebeni Staré Hrady, a viděl i na druhou stranu, do hloubi Příhrazských skal, tím víc utichaly i poslední známky života. Hluboko v lesích už vládlo hrobové ticho – slyšet byly jen kroky po lesní půdě a vlastní dech. Někdy ten můj trochu zrychlený – divočáci ještě nespali. Navíc mě z kopce tlačila těžká fotovýbava.
Oheň dohořívá, svět mizí
Na závěr se ještě jednou ohlížím do krajiny. Ohně už jen žhnou, kouř se rozptyluje. Nad krajinou visí poslední barevné stopy večera. Noc přebírá vládu.
A já jsem se zase přesvědčil, že tohle byl přesně ten typ výpravy, kvůli kterému se vyplatí nosit těžký batoh, stativ, lézt do kopců a vracet se po tmě. Protože občas nejsilnější okamžiky přicházejí až ve chvíli, kdy se svět tam dole uklidní. Tak zase třeba za rok.
E-book Jak mít ostré fotky
Naučte se techniky ostření v různých situacích a mějte fotky ostré jako břitva. Zjistěte, kdy, jak, proč neostré snímky vznikají a naučte se jim předcházet. E-book Jak mít ostré fotky je elektronická příručka v PDF přesně pro vás, pokud se vám nedaří dobře zaostřovat.
