Únorovou neděli není třeba strávit na gauči při čekání na jaro. Někdy je lepší nechat se vést tichem lesa, kde se mezi stromy prohání mlha, éterem poletují sněhové vločky a pod nohama křupe polozmrzlé listí. Vydali jsme se s rodinou směr Podještědí do kraje kolem Chrastné, kde řeka Ploučnice teprve sbírá síly a pískovcové věže stráží klid krajiny Ralska. Vzhůru na Krásnou vyhlídku! Podívejte se.
Vzhůru do mraků
Naše putování začalo u hladiny Chrastenského rybníka. Ledová krusta na vodě a rákosí komíhající se v mrazivém větru dávaly jasně najevo, že paní zima se svého žezla ještě jen tak nevzdá. Od rybníka nás červená značka vedla vzhůru. Cesta do kopce je v takovém počasí někdy požehnáním – člověk se zahřeje a s každým výškovým metrem jako by nechával starosti všedních dnů dole v údolí.
Když asi po dvou kilometrech stanuli na Krásné vyhlídce, nebe se rozhodlo přidat na dramatičnosti. Už cestou nahoru začalo jemně sněžit. Ty drobné bílé krystaly, jakoby tančící v šedivé mlze, dodaly místu neopakovatelnou atmosféru. Ticho, klid, jemný šum větru, v dáli kopcovité homole a bizarní skalní útvary.
Krása skrytá v mlze
Z Krásné vyhlídky se z výšky 410 metrů nad mořem otevřelo panorama trochu zahalené mlžnem. Kavčí skála, Trpaslík i Chrastenská hora vystupovaly z oparu jako přízraky. V dálce se leskl Hamerský rybník a nad ním tyčily siluety Děvína i Hamerského Špičáku.
České středohoří zůstalo tentokrát očím skryté v nepropustné mlze, ale v tom je právě to kouzlo – krajina vám ukáže jen to, co sama uzná za vhodné.
Seběhli jsme dolů k cyklostezce spojující Hamr a Osečnou, překročili ji a znovu se ponořili do lesního ticha. Tedy ne že by po cyklostezce snad někdy frčel. To až od jara.
Tam, kde hučí voda
Lesní pěšina nás dovedla k Chrastenskému vodopádu. Není to žádný horský obr, ale jeho klidný hukot v opuštěném lese má v sobě cosi meditativního. Řeka Ploučnice zde protéká pískovcovým korytem, meandruje mezi kořeny smrků a její voda odráží sytě zelený mech na březích. Je to úsek, kde člověk podvědomě zpomalí.
Cestou lesem zpět jsme pak objevili malé poklady, které turista často přehlédne. Trsy hub na starém pařezu a sytě červené kuličky brusinek, které jako by svou barvou chtěly vzdorovat okolní šedi.
Byla to sice jen krátká, čtyřkilometrová procházka s výšlapem k vyhlídce, ale přesně taková, která vám v nedělním odpoledni „dobije baterky“.
Čím jsem fotil? Veteránkem
Na krku se mi pohupoval stařičký kompakt Fujifilm X-30. I po letech mě baví, jak dokáže zachytit barvy a náladu okamžiku. Jeho podání „filmové“ zelené a schopnost poradit si s difuzním světlem v mlze jsou důvodem, proč ho i dnes někdy nosím na tyto typy výletů a těžký fotobágl plný techniky nechávám odpočívat. Jen mě mrzí, že v sobě nemá alespoň snímač typu APS-C a ve Fujfilmu bohužel žádného nástupce podobného typu doposud nevytvořili. Pro rubriku Fotopoutník, jako inspirace na výlet a průzkum, to však stačí.
A na závěr přihazuju ještě pár fotek.
Příjemné zimní dny!
