Začátek nového roku – to může být příležitost pro „oprášení“ staro-nových aktivit. Jednou z těch mých byla v minulosti aktivní fotografická tvorba, dokumentární fotografie i jiné foto žánry. Ale to už je pěkných pár let zpět. V poslední době mě více zajímala tvorba obsahu psanou formou. Má smysl se k aktivnímu fotografování a fotografii vůbec vracet? Které v tomto oboru dnes spatřuji zápory a jaké klady? Více v malé úvaze uvnitř článku, kterou zároveň startuju novou rubriku 365 fotorad.
V posledních letech jsem sice fotil a o „fotku“, coby obor, se stále zajímal, ale jen tak vlažně. Už jsem neobjížděl dokumentovat desítky hudebních festivalů ani stovky koncertů či jiných typů akcí za rok, tak jako kdysi. Ukončil jsem i své komunitní a klubové foto aktivity, zrušil foto spolek, jelikož mi jeho zaměření a vývoj už dál nedávaly smysl. Ani zájem ostatních členů o fotografování nebyl nijak valný. Chápu to, život plyne, děti rostou, rodina se rozvíjí.
Jak dnes fotografii vnímám? Na úvod raději zmíním, že se jedná pouze o moji úvahu, která se nemusí shodovat s názory či zkušenostmi ostatních. Je jasné, že to má každý jinak.
5 TB foto dat + kilogramy fotopapíru a stovky metrů negativů
V předchozích letech jsem během svých cest světem i domovinou nafotografoval tisíce snímků. Jenže drtivá většina z nich skončila jen v úložišti dat. Alespoň prozatím.
Kapacita úložišť se však postupně naplnila. Za celé své digitální foto období jsem vytvořil okolo 5 TB fotografických dat. Mnoho kilogramů fotografií navíc skladuji v papírové a jiné fyzické formě, od rozměrů poštovní známky až po cca 1,5metrové zvětšeniny, k tomu pár stovek metrů vyvolaných negativů a hromadu diapozitivů.
Od fotografie k textu a zase k fotografii
Už mnoho let se také více věnuji tvorbě předávání informací v psané podobě. Zabývám se copywritingem, obsahovým marketingem, tvořím články, e-booky i texty pro tištěné katalogy, magazíny. Jenže i k tomu všemu obrazová část – ilustrace, obrázky, fotografie – nutně patří. Takže i když poslední roky fotím mnohem méně, fotografiemi se stále zabývám.
Už je čas na návrat k fotografii?
Proč jsem se vůbec do přemítání nad fotooborem pustil? Tak nějak podvědomě cítím, že by mohla být už vhodná doba na fotonávrat.
Zda to může být správné či chybné rozhodnutí, mi pomůže rozklíčovat malý souhrn záporů a kladů fotografie, tak jak je v současnosti, začátkem roku 2017, vnímám.
Každý člověk může k fotografování a fotografii přistupovat jinak. Tento článek je mým subjektivním pohledem na obor. Třeba ti ale některé z bodů pomohou snáze nad fotografováním přemýšlet. A třeba ne.
5 důvodů, proč mě před lety aktivní fotografování přestalo bavit
1) Kvalitní foto technika je drahá a těžká, navíc má svá omezení
Jedním z pro mě největších záporů proti používání kvalitní fotografické výbavy je její velká hmotnost, vysoká cena, a i přes to všechno technické nedostatky.
I když jsem se postupně, jako správný hodně zapálený foto amatér, vybavil poloprofi zrcadlovkou a profesionální řadou objektivů, stejně jsem se s technickými nedostatky fotografické techniky stále potýkal.
Za jedno z největších omezení považuji malou dynamickou pružnost fotografických snímačů. Věřím, že výrobci se snaží fotoaparáty stále zdokonalovat, ale stále to není ono. Přijde mi, že se zatím pořád honí hlavně za rozlišením snímačů, množstvím pixelů, které do snímačů vměstnají.
Kvalitní foto technika je finančně nákladná, těžká, je složité s ní cestovat jen tak „nalehko“. Ovládání zrcadlovek bývá někdy dost krkolomné. Nastavení správné expozice je poměrně náročné, což je způsobené zmiňovanou malou dynamickou pružností snímače. Když je fotka pře či podexponovaná, a to u většiny přístrojů zjistíte až po expozici, musíte snímek pořídit znovu. Jenže to už může být pozdě. Správný okamžik je třeba fuč.
Leccos se dá dohnat v post-procesu, ale ani ten není všespásný. A použití bracketingu expozice či HDR technik není vždy možné. Hlavně v případech, kdy se pohybuje fotografovaný objekt, anebo se pohybuje fotograf/ka.
2) S vyvoláním fotografií je dost práce, zabírá to mnoho času
Fotíte-li do formátu RAW s cílem z techniky „vyždímat“ co nejvíce, asi víte, kolik času zabere výběr nejlepších snímků, jejich třídění, zálohování, pak zpracování ve foto editoru, otagování, kontrola EXIFu, export do potřebného formátu souboru, třeba jpg.
A to ta fotka ještě ani nikde nevisí. Často totiž končí v „šuplíku“ hard disku nebo jen na sociálních sítích, stejně jako kvanta jiných fotografií.
I když celý proces od zkomponování scény a zmáčknutí spouště, až po uložení „hotového“ obrázku na disk či jeho publikování zabere hodně času, ve výsledku vlastně ani nevznikne žádná „hmota“.
Cesta fotografického snímku v současnosti nejčastěji začíná i končí digitálním způsobem. Navíc, kdo má pořád trávit dlouhé hodiny „vyvoláváním“ fotografií na počítači? Už tak u monitoru vysedávám dost často.
3) Postrádal jsem pro své fotografie využití
Pokud jsem zrovna nefotil cíleně na zakázku, anebo pro některý ze svých projektů, chybělo mi pro fotografie nějaké smysluplné využití. Myšlenky typu „Třeba se mi ty fotky někdy budou hodit“ mě časem přešly. Disková úložiště jsem totiž postupně naplnil k prasknutí. A zálohovací úložiště něco stojí.
Respektuji, že mnoha lidem stačí, když jim fotky na sociálních sítích olajkuje XY fanoušků. Mně osobně se to zdá dost chabé zužitkování mnoha hodin času strávených s foto tvorbou a celým foto procesem.
4) „Cvaknutí“ mobilem je rychlejší, snazší, často stačí
Vyfotografování běžné scény pokročilejším mobilním telefonem je mnohem rychlejší, snazší než pokročilou zrcadlovkou. Výsledek bývá mnohdy i lepší než výstup z velkého fotografického přístroje, a to buď kvůli neznalosti obsluhy pokročilého přístroje, anebo díky mnoha funkcím, jimiž jsou dnes smartphony vybavené.
Dovolím si tvrdit, že pro více než 90 % situací je vyfotografování mobilem plně dostačující, hlavně v případech, kdy je cílem pouze publikování jen na sociální sítě.
5) Svět zaplavuje extrémní množství fotografií
Na bod 4 pak logicky navazuje i bod další – svět je zaplaven obřím množstvím fotografií ve všech možných podobách. Dnes může fotit každý, publikování obrázku pro přátele na „sociálkách“ se dá zvládnout za minutku. Výsledkem je změť obrázků, v nichž bývá obtížné se zorientovat.
Navíc – pokud denně uvidím třeba 300 obrázků a fotografií, kolik asi času každé z nich můžu věnovat? Je to jak na běžícím pásu. Kvantum fotografií se dělí o nedostatek času a pozornosti diváků.
Pokud chce být autor vidět, výsledkem bývá, že fotografií publikuje ještě více, a celé to jede dokola. Víc fotek, víc autorů, víc datového objemu, avšak přesto stále méně pozornosti diváků.
K uvedenému nepřispívá ani to, že provozovatelé drtivé většiny sociálních sítí sami rozhodují, co uživatelům ukáží a co ne. Tedy přesněji, který obsah a obrázky vyberou složité algoritmy serverů. Potom fotografie, které by se vám jako divákovi třeba líbily a něco vám „daly”, vůbec neuvidíte. To vše je obalené reklamami, šílenými foto selfies, mimísků, jídla,…
5 důvodů stačí, aby aktivní fotografování člověka přestalo bavit
Zmíněných 5 důvodů mi během několika let stačilo, aby mě fotografie přestaly bavit jako diváka, ale také fotografování jako autora. Dal jsem si proto na pár let pauzu a věnoval se spíš něčemu jinému.
Fotografii jsem se dál věnoval jen jako koníčku. Během roku 2016 jsem pomohl Lence z Fotocesty a stal se také lektorem fotografických kurzů v Českém ráji. „Uchopil“ jsem tak své fotografické znalosti zase z jiného konce. Je fajn předávat lidem základní foto dovednosti. Věřím, že budeme fotokurzy pořádat i v dalších letech.
Má smysl se k aktivní fotografii vrátit?
Proč to všechno píšu? Jako takovou malou úvahu. Jako osobní popřemýšlení všech možných záporů a kladů, proč se fotografií ne/zabývat.
Po záporech je tedy na řadě XY kladů oboru fotografie, tak jak je nyní vnímám.
1) Vznik fotografie může vypadat i jinak než digitálně
V mládí, když jsem s fotografováním začínal, digitální přístroje neexistovaly. Alespoň ne v dostupném provedení pro širokou veřejnost. Neexistovaly ani mobilní telefony, natož aby uměly pořizovat obrázky. Nebyl ani dostupný internet. Byla jiná doba.
Už tehdy jsem fotil. Analogově, na film. Časem jsem se naučil filmy vyvolávat, zvětšovat fotografie. Mělo to své kouzlo. Času to sice zabralo také hodně, asi jako dnes, ale výsledkem pak bylo něco fyzického – papírové fotografie. Mohl jsem je někomu ukázat i bez internetu nebo displeje mobilu, tabletu či počítače.
Proces vyvolávání byl takový tajemný, některé fotolučebniny mi dokonce voněly. Třeba mandlemi vonící ajatin, který jsem používal místo smáčedla. Ale to je spíš produkt z lékárny než z foto chemické výroby.
Od okamžiku mého posledního vyvolání papírové fotografie už uteklo dost času. Skoro 20 let. Tehdy jsem se stěhoval a svoji temnou komoru musel zrušit.
Analogové zvětšeniny se však dají vytvářet i dnes!
2) Čím jednodušší vznik, tím horší výsledek
Stejně, jako je pořízení fotky mobilem jednoduché, je obdobný i výsledek. Drtivá většina snímků z mobilních telefonů, kterými jejich autoři plní sociální sítě, jsou klasické „cvaky“ bez promyšlení kompozice i nápadu na snímek. Je přeci tak jednoduché jen tak namířit, zmáčknout na displeji tlačítko spouště, vyfotit, sdílet na sítě. Výsledek té jednoduchosti pak bohužel často odpovídá.
Existují samozřejmě i výjimky. I profi fotografové dnes fotí mobilem a výsledkem jsou skvělé snímky. Smekám před nimi. Je jich však jak šafránu.
Z těchto důvodů publikovanými snímky šetřím. Každou scénu promýšlím, dávám si pozor na známé kompoziční chyby, i když fotografii pořizuji třeba jen mobilním telefonem.
Samozřejmě mě u toho limitují technická omezení mobilního snímače. Ale někdy je lepší jedinečnou scénu, hru světel a barev vyfotit alespoň mobilem než vůbec. Z pořízených mobilních fotografií jich publikuji možná tak desetinu. Zbytek buď mažu nebo zůstane v paměti mobilu „na někdy“, přesněji tedy spíš na nikdy.
Větší motivací k promýšlení kompozice snímku je pro mě fotografování digitální zrcadlovkou, pokročilejším kompaktem či bezzrcadlovkou. Nechci se totiž po návratu z terénu probírat stovkami záběrů. Raději si s tím dám práci hned v terénu než u počítače. Šetří to čas i místo na diskovém úložišti.
A úplně největší výzvou je pak pro mě fotografování filmovým přístrojem. Tam je třeba pečlivě zvážit každý snímek. Na kinofilm se jich totiž vejde maximálně 36–39, podle typu filmu a šikovnosti jeho založení do těla fotoaparátu. Na fotografický film typu 120 ještě o dost méně.
Jsem názoru, že když si dá fotograf s tvorbou pořádnou práci a vše předem dobře promyslí, připraví, na výsledku to bude znát. V kladném slova smyslu.
3) Fotografie ≠ jen fotografování
Co si vlastně představit pod tím, když někdo řekne, že se zabývá fotografií? Pro laika i mnoho fotoamatérů to asi znamená hlavně jen fotografování, tedy komponování scény, nastavení přístroje, mačkání spouště a následná úprava fotografií do finální podoby, případně ještě publikování někam. Například na sociální sítě nebo webové stránky.
Já si pod pojmem „fotografie“ představuji mnohem obsáhlejší oblast. Fotografování do ní jistě patří. Ale navíc i přemýšlení o kompozici předem, teorie fotografie, techniky měření, příprava scény, psychologie fotografie, kreativní postupy, ladění a optimalizace procesů, ale také například historie fotografie, studium fotografických technik jiných fotografů, testování techniky a poznávání jejích hranic, práce s analogovou fotografií a v temné komoře, vymýšlení a výroba různých foto pomůcek, formy prezentace fotografií, způsoby jejich využití i monetizace. A to jsem nadhodil jen tak pár témat „od boku“.
4) 1 fotografie za 1000 slov
I když mám psaný text rád a čtu i píšu hodně, musím uznat, že pravidlo 1 fotografie za 1000 slov stále platí. Vezmu-li si na mysl například sociální síť Pinterest, na jedné obrazovce je najednou vidět asi 8 obrázků. Můžu rolovat dolů docela rychle a stále okamžitě chápu, co fotografie vyjadřují a zobrazují. To by u psaného textu nebylo možné.
Rychlost vizuální identifikace fotografie je skvělá.
5) Z fotografií se dají vytvořit další obsahové formy
Fotka nemusí být jen fotka. Pokud k sobě připojím fotografií více, vytvořím například diptych, triptych, koláže, leporelo, anebo také video prezentaci, kterou mohu obohatit psaným textem a hudbou. S fotografiemi se dá dobře pracovat dál.
6) Fotografie „zmrazují“ přítomný okamžik
Kdysi jsem si vymyslel a u svých dokumentaristických projektů používal: „Přetvářím obraz současnosti na obraz historie v budoucnosti.“
Fotografie „zmrazují“ přítomný okamžik. Je parádní dívat se na snímky, jak to vypadalo před XY lety. Možná i vám se líbí prohrabovat staré papírové fotografie či celá alba a občas se tak vzpomínkami vracet o mnoho let zpět. Někdy i do doby před svým vlastním narozením.
6 pro a 5 proti
To máme 6 bodů pro a 5 proti. Vítězná volba je jasná. Budu se fotografii zase pořádně věnovat. Více do hloubky, včetně věcí „okolo“. Uvidíme, co z toho vznikne.
Pokud fotografie zajímá i vás, přeji dobré světlo a bystré oko!
